TALK · letní tábor školy ETS: OPENIT 2026 · II/ STEADY · KELLER / TEREZIE Z AVILY / LAUBACH

Pestrý svět modlitby

Druhý workshop třídílné série — tentokrát o srdci. O ostrovech Boží přítomnosti, o kterých se v církvi tolik mluví — a o loďkách a mostech, které k nim vedou.

Tichá psaná modlitba (PDF)

„Kdyby se mě někdo zeptal, jaká je má největší obtíž při setkávání s těmito Mory [negramotným muslimským kmenem], musel bych odpovědět: ‚Žádná velká obtíž — kromě toho zůstat duchovně připravený.‘ A říkám si, jestli právě tohle není jediná skutečně vážná obtíž — kdekoli a v čemkoli. Letos jsem připravenější, než jsem kdy byl, a možná právě proto se i lidé zdají připravenější.“

Frank C. Laubach, Letters by a Modern Mystic, s. 30 — misionář mezi muslimským kmenem Moro; jeho metoda zbavila negramotnosti 60 milionů lidí

KAPITOLA 01

Dřina vs. přebývání v Boží přítomnosti

Timothy Keller založil sbor v New Yorku — ve městě plném úspěšných lidí, kteří jsou hodně nároční na kvalitu obsahu. Byl obdařen skvělou pamětí a jeho kázáním se kvalita upřít nedá.

Současně musel čelit konkurenci sborů, které snižují laťku nároků ke dnu, aby získaly členy: neučí o hříchu, jen všechny povzbuzují seberozvojovými kázáními a snaží se být co nejpozitivnější. Proto si lidé ťukali na čelo, že Timothy Keller chce jít zakládat sbor právě tam. Hned na začátku své knihy o modlitbě popisuje dilema dvojí modlitby.

Tvrďáci a dřina

Na jedné straně mluví o těch, pro které je modlitba prací a dřinou. Nemůžete sloužit bez modlitby, protože zápas se vede primárně na duchovní úrovni — a tak se modlíte za to, aby se šířilo Boží království: za lidi, za služby, za aktivity. Prostě si to musíte odmakat na kolenou.

Na téhle straně je ale i extrém tvrďáků, kteří řeknou, že pocit nepřítomnosti Boha je norma, se kterou je potřeba počítat. A jsou tu i tací, od kterých zaznívá skepse, že k nám Bůh bude mluvit:

Americký teolog Austin Phelps uvádí svou knihu o modlitbě The Still Hour (1860) premisou, že pocit nepřítomnosti Boha je pro modlícího se křesťana normou, neboť většina lidí zakouší Boží přítomnost jen obtížně.
Donald Bloesch považuje Bibli za postačující nástroj, jehož prostřednictvím Bůh promlouvá ke svému lidu, aniž by potřeboval jiné zdroje zjevení.

Jenže je snad na nás, abychom říkali, co stačí a co nestačí? Bůh je ten, kdo si vybírá prostředky. Terezie z Avily by k takové skepsi byla dost nesmlouvavá:

„Jsem pevně přesvědčená, že kdo tomu nevěří, ten to nezakusí na vlastní kůži, protože Bůh nemá moc rád, když se kladou meze jeho působení.“

Terezie z Avily: Vnitřní hrad, s. 35

Modlitba jako zápas a dřina je přitom převažujícím druhem modlitby, jaký znám ze svých mladých let. Nebylo v ní až tolik příjemného, ale poslušně jsme v mládeži drželi modlitební setkání — a je nutno dodat, že modlitba nezůstala bez ovoce a naše mládež se rozrůstala.

C. S. Lewis prosebnou modlitbu popisuje jako dobrý a nutný základ. Zápasy a nejistoty, jestli jsme slyšeni a jestli budeme vyslyšeni, tříbí naši víru a jsou dobrým základem, bez kterého bychom se neměli pouštět do vyšších forem modlitby.

Poslechněte si N. T. Wrighta:

„Modlitba je součástí většího povolání, kdy máme my lidé přinášet Boží lásku světu. Pokud to však nezačne modlitbou …, může to snadno skončit tím, že se z toho stane pouze verze našich vlastních zájmů, u nichž doufáme, že je Bůh zpětně potvrdí. A odpověď na to zní: může, ale také nemusí. Veškerá práce království, veškerá práce daná dobrou zprávou ve světě, zůstává Boží prací, i když se o značnou část z ní dělí s námi.“

N. T. Wright: Jednoduše dobrá zpráva, s. 120–131

Timothy Keller: Modlitba — kniha, ze které je většina citátů tohoto večera.

KAPITOLA 02

Mystika a spojení obojího

Na druhé straně toho spektra stojí mystika — tedy nahlédnutí do hlubiny, Boží dotek, setkání s Bohem a jeho přítomností, kde člověk najednou poznává Boha ještě úplně jinak než jen informacemi.

Na úplně levém kraji jsou pak karikatury a úlety: kdy člověk pyšně hledí do sebe, aby sám dosáhl zbožštění s využitím mantry a Zen budhismu.

Keller se příliš neobtěžuje rozlišováním v rámci levého spektra a to mi přijde trochu škoda. Například Terezie z Avily, asi největší jméno dějin modlitby, zmíněné extrémy těžce kritizuje – jako základ vnímá pokoru a upřený pohled na Krista, nevede k vyprazdňování mysli a modlitba bosých karmelitánů je až překvapivě podobná modlitbě, jak ji učil Luther.

Keller: dvojí modlitba — komunio a království

Celé spektrum dvojí modlitby: vlevo komunio (spočinutí v Boží lásce), vpravo království (naléhavá prosba, aby se stala Boží vůle) — a osobnosti víry rozmístěné mezi oběma póly.

Edwardsova vize z roku 1737

Co se Kellerovi ale nedá upřít: není slepý k mystice z protestantského tábora. Cituje Jonathana Edwardse, puritánského kazatele.

Jednou… jsem v roce 1737 během své duchovní kontemplace a modlitby zažil mimořádnou vizi slávy Syna Božího jako prostředníka mezi Bohem a člověkem a jeho úžasné, veliké, plné, ryzí a sladké milosti a lásky a jeho trpělivé, mírné a nezištné laskavosti… Kristova osoba se mi zjevila v nevýslovné znamenitosti, tak nepopsatelné, že ji nelze myšlenkově či koncepčně vůbec uchopit…

… a tento stav, pokud jsem schopen posoudit, trval přibližně hodinu a po většinu toho času mne nutil k hlasitému pláči, z očí se mi řinuly proudy slz. Nevím, jak to jinak popsat, než jako pocit vypuštění a zadušení žáru duše, pocit, že se duše proměnila v prach a že jsem naplněn jen Kristem samotným — že jej miluji svatou a čistou láskou, důvěřuji mu, vyživuji se jím, sloužím mu a následuji jej a jsem dokonale posvěcen a očištěn jeho božskou a nebeskou čistotou.

Jonathan Edwards, cit. dle Timothy Keller: Modlitba, s. 56

Obojí je nutné spojit

A pak to Keller krásně spojuje dohromady. Vždyť ani Martin Luther, ani Kalvín nebo Augustin se vlastně nedají umístit na ten pravý okraj — ani do jednoho tábora nezapadají. A ptá se:

Proč se vyvinuly tak rozdílné přístupy? Proč se jeden zaměřil na společenství s Bohem a druhý na dosažení „království“? Jedním z vysvětlení je, že tyto přístupy reflektují aktuální, bezprostřední lidskou zkušenost během modlitby. Někteří lidé zjišťují, že za normálních okolností na Boha citově nereagují a že je pro ně extrémně obtížné soustředit se na modlitbu po dobu delší než pár minut. Pro jiné je zkušenost s Boží přítomností a láskou zcela standardní a přirozená.

… Který přístup je lepší? Je nejvyšší formou modlitby poklidné velebení nebo asertivní prosba? Pokud se ptáme takhle, očekáváme, že lze odpovědět stylem „buď/nebo“, což je ovšem předpoklad dosti nepravděpodobný.

Timothy Keller: Modlitba, s. 12–13

Nemusíš si vybírat

A pak to celé shrnuje. Nejsme postaveni před volbu mezi křesťanstvím založeným na pravdě a doktríně a životem naplněným duchovní zkušeností — to dvoje k sobě patří. K tomu si bere skotského teologa Johna Murraye.

Nejsme vyzýváni vybrat si mezi křesťanským životem založeným na pravdě a doktríně nebo životem naplněným duchovní silou a duchovní zkušeností. Tyto dva aspekty jsou neoddělitelné. Nejsem vyzýván vzdát se teologie a poohlédnout se po „něčem víc“, po zážitcích. Spíše mám za úkol žádat Ducha svatého, aby mi pomohl zakusit své teologické znalosti.

Timothy Keller: Modlitba, s. 28–29

Je nezbytné uvědomit si, že součástí života víry je inteligentní mysticismus… živoucí jednota a společenství se vznešeným a vždy přítomným Vykupitelem… (který) s pozornou láskou přebývá ve společenství se svým lidem a jeho lid přebývá s Ním…

Život v pravé víře nemůže představovat chladný neosobní souhlas. Musí v něm být vášeň a vřelost lásky a společenství, protože společenství s Bohem je korunou a vrcholem pravého náboženství.

John Murray, cit. dle Timothy Keller: Modlitba, s. 28–29

SAMOSTATNÁ STRÁNKA

Celé spektrum od komunia ke království — kdo kde stojí a kde jsou oba extrémy — má na webu vlastní stránku.

KAPITOLA 03

Touha po Boží přítomnosti

Ta mystická část — touha po Boží přítomnosti — se za mých dob v mládeži neodehrávala tak úplně v modlitbě. Odehrávala se spíš na večerech chval a na různých koncertech. A upřímně: nepřicházeli jsme tam tak docela kvůli tomu, abychom vzdávali chválu Bohu. Přicházeli jsme vyhlížet Boží dotek.

Kamarádka, kterou Bůh rozmazloval

Řeknu vám k tomu zase jeden příběh z mého mládí. Měl jsem kamarádku ze základky. Pak jsme každý chodili na jiný gympl, jenže ona tam nebyla spokojená, a tak jsme dojednali, že přestoupí ke mně. Často jsme se spolu bavili o Bohu, pozval jsem ji do mládeže — a ona uvěřila.

A Bůh ji těžce, těžce rozmazloval svojí blízkostí. Najednou mi třeba přišla esemeska, že už Boží přítomnost ani nemůže vydržet a ať už toho Pán Bůh nechá. A bylo jasné, že si jen nevymýšlí — bylo to na ní reálně vidět.

Nemůžu říct, že bych jí záviděl. To slovo ani zdaleka nepopisuje, jak moc bolela moje nenaplněná touha po Božím doteku. Vůbec jsem to nedával. Bůh mě v té době rozmazloval v jiných ohledech, vůbec jsem si nemohl stěžovat — ale tohle bylo reálně moje nejcitlivější místo — a její esemesky do něj bodaly.

Nejdřív jsem se jí snažil vysvětlit, že takové zprávy fakt bolí a ať mi je neposílá. Ona pak psala o něčem jiném — ale nemohla zase něco takového nezmínit.
Došlo to tak daleko, že jsem si musel přejmenovat její kontakt na „Smazat“ — abych stihl smazat její esemesku dřív, než si ji přečtu. Ale aby mi pořád mohla volat: byla v té době už vedoucí mládeže, služebně jsme se vídali několikrát týdně a spoustu věcí jsme museli řešit.

Kniha, kterou jsem číst nemohl

Víte, co by mi v té době nejvíc pomohlo? Kniha Terezie z Avily. Jenže tu jsem číst nemohl, protože katolická církev ji nazývá svatou — a svaté přece protestanti nečtou, protože přece nejsou modláři, že.

A je úplně jedno, že zatímco si Bůh v Německu povolal Luthera ke své reformě církve, ve Španělsku se v tu chvíli narodila dívka, která měla sílu postavit se tehdejším pořádkům v mnišských řádech a zažila si taky těžké časy s inkvizicí a autoritami tehdejší církve.

Byl jsem knihovníkem sboru. Terezie tam rozhodně nebyla — a bojím se, že ani Luthera tam vlastně moc nebylo…

Terezie z Avily: Vnitřní hrad — kniha, která mi tehdy chyběla.

KAPITOLA 04

S modlitbou si nevíme rady

Zdá se mi, že my evangelikálové si s modlitbou často nevíme moc rady. A nemám ten dojem proto, že bych chtěl někoho soudit — mám ho proto, že to mnozí sami říkají. Sami přiznávají, že jejich zkušenost s modlitbou byla dlouho spíš teoretická.

Tim Mackie z The Bible Project má skvělé kázání o tom, jak se do těchhle končin začal vydávat teprve pár let zpátky.
Timothy Keller ve své knize píše, že o modlitbě kázal, ale vlastně ji nikdy moc nepraktikoval — a že prvním zdrojem o modlitbě pro něj byla vysokoškolská skripta. Když jsem se k tomuhle místu dočetl, málem jsem knížku odložil. Byla by to škoda.

C. S. Lewis na dva pokusy

A pak je tu C. S. Lewis. Knihu o modlitbě zkusil napsat deset let před svou smrtí, ale vzdal to. Ke konci života se do toho pustil znovu — a jinak: formou dopisů imaginárnímu starému příteli ze studií. Díky tomu totiž mohl zůstat laikem a nehrát si na mistra modlitby.

V předposledním dopise pak napsal něco, co se v knihách o modlitbě obvykle nedočteme.

„Bavíme se o modlitbě a ani slovo o praktickém problému — o její únavnosti. … Modlitba je únavná. Záminka pro její vynechání nikdy není nevítaná. Po jejím skončení člověk získává pocit úlevy a prázdnin na celý zbytek dne. Otálíme s ní začít. Rádi ji zakončujeme. Když se modlíme, dokáže nás — na rozdíl od toho, kdy si čteme román nebo luštíme křížovku — rozptýlit sebemenší drobnost. …

Skutečně znepokojivé je, že vůbec musela být zařazena mezi povinnosti. Vždyť věříme, že jsme byli stvořeni, abychom ‚oslavovali Boha a věčně se z něj radovali‘. A pokud je pro nás těch několik — velmi málo — minut, které nyní trávíme ve styku s Bohem, břemenem, spíše než potěšením, co s tím? Kdybych byl kalvinista, tento příznak by mě naplňoval zoufalstvím. Co se dá udělat pro růžový keř, který nerad plodí růže? Případně, co bychom s ním měli udělat?“

C. S. Lewis, předposlední dopis imaginárnímu příteli

C. S. Lewis: Dopisy Malcolmovi — kniha o modlitbě psaná jako dopisy příteli.

SAMOSTATNÁ STRÁNKA

Lewisovy myšlenky o modlitbě jsou zpracované i jako samostatná infografika.

KAPITOLA 05

O loďkách a mostech

Jednou z hlavních bolestí mého mládežnického života bylo, že se v církvi všichni bavili o tajuplných ostrovech plných pokladů — a těmi ostrovy myslím Boží přítomnost —, ale nikdy jsme se nebavili o loďkách a mostech, které k těm ostrovům vedou.

Dokola jsme jen slyšeli, jak jsou ty ostrovy úžasné a že je nutně potřebujeme navštívit. Ale můžu je opravdu navštívit? Proč jsem je ještě nenavštívil? Je problém ve mně? Jaké jsou prostředky? Zůstávají pak jen emoce nenaplnění a vyhajpovaná vůle dosáhnout něčeho, k čemu člověk neví, kudy vede cesta.

Otázky, které mi z toho zůstaly

Když to řeknu úplně konkrétně, jde mi o tohle:

Můžu se promodlit nebo prochválit do Boží přítomnosti?
Jan píše, že mluví o tom, co reálně viděli a čeho se dotýkali. Co my? Máme „jen“ věřit, nebo je naším úkolem dotknout se neviditelného? A jsme teprve pak připraveni svědčit?

Autoři, kteří ty ostrovy znají jménem

Řeknu vám proto o autorech, kteří:

žili své učení po dlouhá desetiletí — a my to jejich učení máme k dispozici už staletí,
a jejich služba zanechala v dějinách naprosto nesmazatelnou stopu.

A jejich svědectví jsou překvapivě konkrétní. Zní zhruba takhle: podívej se na horizont — máme tam několik ostrovů. Některé z nich jsou dostupné prostředky, které máš k dispozici, a některé ne. U těch vzdálenějších je čistě na Bohu, jestli tě tam někdy vezme. Ale dám ti názvy těch ostrovů — a zkus se zeptat známých, jestli a kdy je tam Bůh vzal.

Poznámka stranou: k téhle linii patří i Scot McKnight.

SAMOSTATNÁ STRÁNKA

Jména těch ‚ostrovů‘ a cesty k nim najdete rozkreslené v infografikách o modlitbě.

KAPITOLA 06

Životopisy světců a Terezie z Avily

Čtete životopisy světců?

Pokud ne, o dost se připravujete. Jsou to těžce inspirativní příběhy — a nejsou uhlazené, jak by člověk čekal.

Tomáše Akvinského poslala za ním rodina malou armádu, aby mu zabránila vstoupit do kláštera: unesli ho vlastní bratři, kteří byli vojáci, a přes rok ho drželi ve vězení.
Augustin se bránil víře zuby nehty. Navzdory modlitbám své maminky strávil roky v manichejské sektě ještě doma v Africe. Znechucen z ní odešel, utekl do Říma — a ke Kristu přišel až v Miláně.
Kateřina Sienská si ostříhala vlasy jen proto, aby ji rodiče neprovdali a ona se mohla zasvětit Bohu. Rodiče byli těžce proti, ona přistoupila k těžké askezi, aby se k Bohu přiblížila — a Bůh ji proměnil a vybavil tak, že ji posílali na těžká politická vyjednávání. Byla opravdu úplný mimozemšťan v tom nejlepším slova smyslu. Askezí si ale zničila zdraví.
Nevzdělaná malá Terezička, Terezie z Lisieux, se stala třetí ženou ověnčenou titulem učitelka církve.

Další učitelkou církve je Terezie z Avily — a to je nejtěžší kalibr víry. U ní se chci zastavit. Nejdřív vám ale řeknu proč.

Desetiletí mezi světem a Bohem

Terezie z Avily byla reformátorka ženských klášterů. Vadilo jí, že se z domů modlitby stalo jen přeplněné odkladiště neprovdaných dívek. To fakt není klíč k výběru těch, které by toužily ponořit se do modlitby.

A sama na tom nebyla o moc líp — desetiletí se v klášteře potácela mezi světem a Bohem. Bylo jí devětatřicet, když ji najednou Kristovo utrpení zasáhlo hluboko do srdce a ona v pláči prosila o sílu přestat žít tak nevděčně. Druhý zásah přišel přes Augustinovo vyznání.

První klášter bosých karmelitek

Začala modlitbu a službu Bohu brát vážně a strhla k horlivosti několik dalších sester. Jedna z nich nadhodila, že by mohly z kláštera odejít a založit vlastní — takový, který se opravdu bude točit kolem Boha a bude držet původní řeholi, tedy původní představu, jak by měl klášter vypadat a fungovat.

Tak vznikl první klášter bosých karmelitek: život v naprosté chudobě a oddanosti Bohu. Ale taky život v radosti — do kláštera chtěla primárně ženy veselé, chytré a se zdravým úsudkem.

„Bůh nás chraň před zachmuřenými svatými.“

Terezie z Avily

Kdo doopravdy psal Vnitřní hrad

Knihu Vnitřní hrad napsala proto, že ji k tomu donutil její zpovědník. Psala ji svým sestrám, aby se naučily modlit.

A pokud si představujete nějakou plastovou nablýskanou světici, představte si spíš manažerku dvanácti firem, které založila a na dálku je řídí — myslí na stavební záležitosti, na zajištění dostatku jídla pro všechny, na vztahy na pracovišti. Je jí dvaašedesát, trpí migrénami a dalšími tělesnými slabostmi.

Navíc jí spoustu těžkých chvil působí ten typ klášterů, které opustila: její předchozí Kniha života se na udání dostala do rukou inkvizice. A v tom všem stojí — nebo spíš klečí — v modlitbách.

INTERAKTIVNÍ INFOGRAFIKA

Život Terezie z Avily — celá časová linka od Ávily po Albu de Tormes.

KAPITOLA 07

Vnitřní hrad jako mapa modlitby

Vyprávěl jsem vám o Boží blízkosti jako o ostrovu, ke kterému člověk vlastně netuší, jak se dostat — a jediným slibným prostředkem je večer chval nebo koncert. U Terezie máte poprvé před sebou mapu.

víte, jak vypadá terén,
co vás kde čeká a co ne,
jak a kam se dá nebo nedá dostat.

Předně: modlitba tady není izolovaná událost jednou denně. Celý tvůj život je modlitbou. Jde o to, jak se svým životem vztahuješ k Bohu. A je zásadní rozdíl, jestli žiješ životem, který je Bohu cizí, a pak zavřeš oči na večeru chval a čekáš vytržení — to je naprosto mylné očekávání. I když Bůh samozřejmě může člověka srazit z koně a oslepit na jakkoli destruktivní cestě, na které se právě nachází.

A nejen že znáš mapu — vidíš taky, že je možný určitý vývoj. Takhle jsem modlitbu dřív nikdy nevnímal.

NÁHLED · INTERAKTIVNÍ INFOGRAFIKA

Sedm komnat, havěť v podhradí a hranice, za kterou začíná nadpřirozené.

Hrad z jediného diamantu

Duši Terezie popisuje jako hrad z jediného diamantu nebo čirého křišťálu. Je to veliké, rozsáhlé a složité místo, kde je spousta místností. Náš vnitřní život není ruina v rozpadu — je to krásné, ale opuštěné místo, které může být naplněno setkáním s Bohem. Je tu Bůh jako zdroj světla; ale je pravda, že životem v hříchu můžeme obalit stěny hradu smolou, takže jím žádné světlo neprochází.

Ten hrad je krásný, protože je to příbytek stavěný primárně pro to, aby v něm přebýval Bůh. A má mnoho různých místností — nejsou uspořádané jen za sebou, dá se jít i nahoru a dolů. Terezie se rozčiluje, jak je absurdní, že sami sebe zevnitř vlastně vůbec neznáme. A že dobrovolně zůstáváme úplně mimo hrad, kde bychom se mohli setkat s Bohem: žijeme v podhradí se vší havětí, která se na nás věší. Vstupní brána je přitom jasná — je jí modlitba. A v samém středu hradu žije Bůh.

Kdo se odhodlá vstoupit do prvních komnat, vstupuje dovnitř i s celou tou havětí — s hady, ještěrkami a šelmami.

Hadi představují peníze, svět, touhu být úspěšný.
Ještěrky jsou různé drobné myšlenky a představy, které člověku plevelí hlavu.
Šelmy jsou chutě, vášně a zvyky.

Tři části modlitby

A pak je tu něco, co jsem hledal nejdéle: konkrétní postup, ne jen popis ostrova. Jako podnětů se Terezie sama chápe knih, případně uměleckého ztvárnění.

Rozděluje modlitbu na tři části:

představit si obraz tajemství, o nichž máme rozjímat,
rozumem uvažovat o těchto tajemstvích,
láskyplně a pozorně spočinout v Bohu: tehdy se sbírají plody rozjímání a rozum se otvírá božskému osvícení. Od přirozeného poznání se přejde k nadpřirozenému, když se duše poddá tomuto pokojnému spočinutí, láskyplnému a zároveň klidnému.

Terezie z Avily, vyd. Bosí karmelitáni

Postupný vývoj

Lutherova modlitba se od toho příliš neliší — i ta se zakládá na četbě Písma, rozjímání nad ním, proměnění daného textu v modlitbu a naslouchání.

A pak je tu ten vývoj, o kterém jsem mluvil. Nezačíná to euforií, začíná to vyprahlostí — a to je normální. Keller to popisuje takhle:

„Zpočátku obvykle převládá pocit duchovní chudoby a Boží nepřítomnosti. Nejlepší průvodci tímto obdobím nás nabádají nevzdávat se, vydržet a modlit se disciplinovaně, dokud se — jak říká James Innell Packer — skrze povinnost nedobereme potěšení. … období duchovní vyprahlosti se mohou vracet… z jejich návratů se nevymaníme, dokud neprolomíme jistou hranici a nezakotvíme trvale v pocitu radosti. Období zřetelně nové orientace mysli a celkového pociťování Boha srdcem nastupují postupně častěji, ale tu a tam bývají až šokujícím způsobem prokládána časovými intervaly, naplněnými úmorným zápasem, ba pocity Boží nepřítomnosti. Houževnaté hledání Boha v modlitbě nicméně nakonec přináší ovoce, protože Bůh chce, abychom jej takto ctili, a vychází nám vstříc (J 4,23) — a protože modlitba vskutku oplývá nekonečným, obdivuhodným bohatstvím.“

Timothy Keller: Modlitba, s. 38

INTERAKTIVNÍ INFOGRAFIKA

Cesty poutníků hradem — kudy se komnatami pohybovali Augustin, Luther, Laubach i Keller.

KAPITOLA 08

Odpověď na můj hlad

Vzpomínáte na ten můj hlad? Na kamarádku, kterou Bůh rozmazloval svou blízkostí, a na kontakt přejmenovaný na Smazat, abych její esemesku stihl smazat dřív, než si ji přečtu?

Tohle je pár řádků, které mi tehdy chyběly.

Zdá se mi vhodné, že pro křehké ženy, jako jsem já, ubohé a bez jakékoli odvahy, Bůh nešetří útěchami. Tímto způsobem jedná teď se mnou. … Ale že Boží služebníci, vážení mužové, velmi rozumní a inteligentní, dělají problémy z toho, když jim Bůh nedává velkou zbožnost, to je věc, která se mi hnusí, jen když ji slyším. Ať přijmou útěchu, pokud jim ji Pán daruje, a váží si jí. … Ale nemají se trápit, jestliže ji nemají. … jestliže Pán neuděluje, znamená to, že to není nutné. Ať projeví trochu sebeovládání!

Terezie z Avily, Bosí karmelitáni, s. 223

Proč mi to tehdy chybělo

Já jsem to totiž četl obráceně: ona ty doteky má, já ne — takže chyba bude ve mně. A Terezie mi tuhle jistotu bere. Když Pán útěchu nedává, není to výrok o mé kvalitě.

A teď vy

Tohle je moment, kdy na mládeži otočím role: teď mě něco o modlitbě naučte vy. Řekněte mi tipy, jak Boha hledáte a jak se k němu přibližujete. Za ta léta jsem se takhle naučil víc než z leckteré knihy.

Terezie z Avily — z jejích textů je i tenhle citát.

KAPITOLA 09

Jak často se máme modlit?

Jak často se tedy máme modlit? Jednou týdně, jednou denně, dvakrát denně, nebo furt? Timothy Keller otevírá kapitolu o četnosti tím, že nejdřív postaví ideál — a ten je maximální.

Pavel nás nabádá „v modlitbách neustávejte“ (1Te 5,17) — celý den všechno s vědomým odkazem na Boha — „Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží“ (1K 10,31). … Na tento druh spontánní modlitby probíhající nepřetržitě po celý den by si mělo srdce zvyknout — musíme ale začít denní modlitbou.

Timothy Keller: Modlitba

Kolikrát denně?

Jenže jak se k tomu ideálu dostat, nechává Keller dost otevřené. Místo toho se soustředí na ty větší modlitební chvíle během dne — a tam podle mě trochu lavíruje.

Kde se v téhle škále pohybovaly jednotlivé osobnosti víry, jsem si nechal zakreslit do infografiky — najdete ji vpravo.

Jsem přesvědčen, že by se denní modlitba měla provozovat mnohem častěji, než jak se praktikuje v klasickém evangelikálním rozvrhu. … Souhlasím s většinou protestantských církví, že dvakrát denně je dostatečně často. … Osobně mi vyhovuje ranní a večerní modlitba, ale pokouším se také praktikovat jedno krátké „stání“ soustředěné modlitby uprostřed dne, abych si připomněl postřehy z ranní modlitby.

Timothy Keller: Modlitba, srov. s. 275

Začni něčím rozumným

Všimněte si toho skoku: začínáme u „v modlitbách neustávejte“ a končíme u dvakrát denně. Nechci to Kellerovi vyčítat — sám si k ranní a večerní modlitbě přidává to krátké „stání“ uprostřed dne, což je přesně ten směr. Jen se mi zdá, že se v tom rozvrhu ten původní ideál dost ztrácí.

Takže ano, je dobré začít něčím rozumným — klidně jednou denně ráno. Pokud to udržíte, je to super základ. Jen se přimlouvám, abyste si tím neodškrtli, že máte hotovo, a vraceli se k Bohu i během dne kratičkými modlitbami.

Kdo vás vezme dál

Proč a jak, to vám řeknou líp dva průvodci:

Bratr Vavřinec a jeho kniha Žít v Boží přítomnosti.
Frank Laubach — krapet modernější autor, jehož příběh stojí za poslech.

INTERAKTIVNÍ INFOGRAFIKA

Četnost modlitby — jak často se modlily jednotlivé osobnosti víry.

KAPITOLA 10

Frank Laubach a Hra s minutami

Šedesát milionů lidí se díky němu naučilo číst a psát. Byl misionářem mezi negramotnými muslimy v odlehlé části Filipín a vytvořil systém, jak se takoví lidé mohou navzájem učit číst a psát, aby se gramotnost šířila dál. Proto nejspíš i ta americká známka.

Víra, která byla neodolatelná

Byl si moc dobře vědom, že místní imámové nemají důvod nechat ho rozmlouvat s lidmi. Rozhodl se proto, že se tak přiblíží Bohu a tak se usadí v Božím království, že bude jeho víra pro ostatní neodolatelná. A opravdu — imámové mu nakonec sami posílali místní, když chtěli poznat víc o Bohu.

Během toho všeho posílal dopisy svému otci. Ty pak vyšly pod titulem Dopisy moderního mystika — jsou kratičké a dechberoucí a skvěle vystihují realitu života v Božím království. Bratr Vavřinec popisuje cestu k tomu, co s Bohem zažíval, a je velice podobná — ale do popisu samotné zkušenosti se nepouští. Většina mystiků se do toho nepouští, a to je pro nás velké ochuzení. Laubach se do toho pustil. Takhle popisuje, co prožíval.

Každým dnem ve mě roste pocit, jako by mě jedna neviditelná ruka držela a vedla, zatímco druhá neviditelná ruka je napřažená dopředu a připravuje cestu. …

Plním svou úlohu v plánu, který mě dalece přesahuje. Tento pocit spolupráce s Bohem v malých věcech mě tolik udivuje, protože jsem ho nikdy předtím takto necítil. Něco potřebuji, otočím se a zjistím, že to na mě čeká už připravené.

Samozřejmě musím pracovat, ale Bůh pracuje spolu se mnou. Vědomí tohoto mi přináší pocit jistoty a ujištění do budoucnosti, což je pro mě také nové.

Zdá se, že se teď musím starat jen o jednu věc, a všechno ostatní „se postará samo o sebe“, nebo raději řeknu – a to je pravdivější – Bůh se o všechno ostatní postará. Mým úkolem je prožít tuto hodinu ve stálém vnitřním rozhovoru s Bohem a v dokonalé odpovědnosti na jeho vůli. Naplnit tuto hodinu Boží slávou. Zdá se, že o tom jediném musím přemýšlet.

Frank Laubach: Dopisy moderního mystika

Hra s minutami

Jeho hlavním nástrojem pro přibližování se k Božímu království byla Hra s minutami. Učil se každou minutu upřít pozornost na Boha. Zní to neuvěřitelně, ale opravdu napsal i brožuru, jak je možné se to naučit.

Je to krapet náročné. Ale co kdyby si člověk zvyknul aspoň při každé změně činnosti — nebo kdykoli je to jen možné — na dvě sekundy upřít svůj vnitřní zrak na Boha? Leckdy totiž jen drmolíme modlitby a za celou modlitbu svou pozornost k Bohu vůbec neupřeme. Tohle je přesný opak. A Laubach ve svých dopisech odhaluje výsledky svého experimentu.

Prvním krokem, který se sám snažím učit, je právě tohle a mám ho zachycený v infografice: každý moment změny aktivity proložit upřením zraku na Boha.

Když mám půst, vnímám, co mě víc sytí a kdy se cítím sytější. A úplně jinak jsem prožíval dny, kdy jsem v půstu sice měl i ta delší setkání na modlitbě, ale k Bohu jsem se během dne vracel kratičce — a co nejčastěji.

INTERAKTIVNÍ INFOGRAFIKA

Hra s minutami — ciferník s okamžiky, kdy se dá vzhlédnout k Bohu.

Frank Laubach: Letters by a Modern Mystic — dopisy otci z Filipín.

KAPITOLA 11

Tichá psaná modlitba

Pojďme si zkusit jiný typ modlitby, než na jaký jste nejspíš zvyklí.

První věc — pojďme pokleknout. Nevím, jestli to běžně děláte, nebo ne, ale jdeme přistoupit ke Králi, a když mám modlitební chvíli, vždycky klečím. Boha Otce smíme nazývat abba, tatínku — to ale neznamená, že k němu nemáme přistupovat s respektem.

Tři velmi krátké modlitby v tichu

Snad vždycky, když mám modlitební chvíli, začínám touhle modlitbou — abych si uvědomil, před kým poklekám a co jsem já zač.Budou to tři velmi krátké modlitby a budeme si je opakovat. Možná řeknete, že je to prázdné bezobsažné drmolení — dobře, v tom případě to opusťte a jděte v modlitbě svou cestou. Ale možná vás tyhle modlitby naučí pravý opak: že prázdným drmolením byly spíš všechny vaše dosavadní modlitby.

Mě naučily tohle: když tu modlitbu vyslovím podruhé, teprve si začínám doopravdy uvědomovat, co říkám. A když ji vyslovím potřetí a počtvrté, teprve mi dojde, že musím namířit svůj vnitřní zrak k Bohu. Stalo se vám někdy, že jste odříkali modlitbu a pak si uvědomili, že jste jen něco řekli do vzduchu? Že jste vnímali tak akorát lidi kolem sebe a jestli se modlíte správně? Tahle modlitba učí přesný opak. Snad vždycky, když mám modlitební chvíli, začínám touhle modlitbou — abych si uvědomil, před kým poklekám a co jsem já zač.

Proč v duchu, a ne nahlas

Modlitbu teď nevyslovujte nahlas — říkejte ji v duchu. Proč? Zkuste si odpovědět, jak k vám Bůh běžně mluví. Primárně nejspíš tichým hlasem, který se musíme naučit slyšet. Tak jsem si řekl: stáhnu si hlasitost na úroveň toho, s kým se chci setkat. A pak jsem zjistil, že tak se většinou modlil i C. S. Lewis.

Ale svět modlitby je pestrý — není jeden správný způsob. Rande přece taky není vždycky stejné.

Jak si připravit delší modlitební chvíli

Pokud chcete v modlitbě strávit delší dobu, vyplatí se na to trochu připravit. Mně funguje tenhle sled:

Nejdřív řeknu Bohu jednovětou modlitbu.
Poprosím ho, aby ke mně mluvil skrze Boží slovo.
Pak si jdu číst Písmo.
A teprve pak se jdu modlit.

Zkuste si taky někdy pustit do uší chvály, být před Bohem a poslouchat texty, které zpívají. Nebo si pusťte Lectio 365 a učte se lectio divina — kousek vám z něj pustím.

„Slova jsou pro mě v každém případě něčím druhotným: jsou jenom jakousi kotvou. Řekl bych, že představují pohyby dirigentovy taktovky, ale ne hudbu samotnou. Slouží k usměrnění naší zbožné úcty či lítosti nebo prosby, jež by se jinak — taková je prostě naše mysl — rozlily do širokých a mělkých kaluží. Nezáleží příliš na tom, kdo slova modlitby jako první sestaví.“

C. S. Lewis: O modlitbě — Dopisy Malcolmovi, s. 13

C. S. Lewis se většinou modlil v duchu, ne nahlas — píše o tom v Dopisech Malcolmovi.