C. S. Lewis o modlitbě
PODLE C. S. LEWISE · DOPISY MALCOLMOVI (1964)
Lewis o modlitbě nikdy nepsal jako mistr, ale jako člověk, kterému to dělá potíže. Právě proto se od něj dá učit: nezačíná u techniky, začíná u poctivosti. Dopisy Malcolmovi jsou dopisy kamarádovi — ne příručka.
Lewis nedává metodu, ale hrst poznámek z praxe — psaných spíš jako varování před tím, co on sám dělal špatně.
Modlitba není únik z jednání, ale jeho druhá polovina. Lewis to shrnuje suše: pracujeme, jako by všechno záviselo na nás, a modlíme se, protože nezávisí.
Lewis bez okolků přiznává, že modlitbu odkládá a při ní se nudí. Nebere to jako důkaz, že je špatný křesťan — ale jako normální stav člověka, který se teprve učí být skutečný.
Do modlitby vysíláme uhlazenou verzi sebe — tu, která říká správné věci a cítí správné pocity. Jenže Bůh nemůže potkat někoho, kdo tam vlastně není.
Období bez chuti a bez odezvy k modlitbě patří. Tehdy ji nenese cit, ale rutina — a Lewis tvrdí, že právě tyhle „suché“ modlitby možná Bohu voní nejvíc.
Modlitba na poslední chvíli, s hlavou v polštáři, je podle Lewise nejhorší volba dne. Radí najít okno, kdy ještě opravdu myslíš — třeba ve vlaku nebo cestou z práce.
Žádná zvláštní póza, žádná zvláštní místnost. Lewis se modlil na procházce a v přeplněném vlaku. Kdo čeká na ideální podmínky, obvykle se nemodlí vůbec.
Začni tím, co ti opravdu leží v hlavě — i kdyby to byla úplná hloupost. Teprve když je na stole skutečný člověk, má rozhovor s kým probíhat.
Jen vlastní slova unavují a točí se dokola; jen hotové modlitby uspávají. Lewis kombinuje obojí — a hotová slova si „ozdobuje“ vlastním obsahem.
Když nic necítíš, nepřestávej — jen zkrať. Krátká, pravidelná a poctivá modlitba je víc než dlouhá, kterou si vynutíš jednou za měsíc.
Slova vyslovená nahlas se nedají odmyslet stejně snadno jako myšlenka. A pauza mezi větami není prázdné místo — je to prostor pro druhou stranu.
Klečení má svou váhu, ale soustředění víc: soustředěná mysl vsedě je lepší modlitba než klečící tělo s myslí v polospánku. Tělo se má modlit spolu s duší — oběma to prospívá.
Klanění nezačínej velkými myšlenkami o stvoření a vykoupení — začni u toho, co tě právě těší: voda potoka, ptačí zpěv, skvrna slunce. Každá čistá radost je záblesk Boží slávy; udělej z ní kanál chvály.
Boha není třeba přivolávat — svět je jím přeplněný, „chodí všude inkognito“. Skutečná dřina modlitby je vzpomenout si a dávat pozor: probudit se, a hlavně zůstat vzhůru.
Uměle vyvolaná zbožná emoce je ubohá věc. A vroucnost hloubku nedokazuje: kdo se modlí ve strachu, modlí se horlivě — dokazuje tím ale jen, že strach je horlivá emoce.
Lewis při modlitbě zjistil, že konečně odpustil člověku, kterému se odpustit snažil přes třicet let — snažil se a prosil o to. Když odpuštění nejde, nepřestávej o ně prosit; jednou to půjde „tak snadno“.
Modlitba je prosba — a k podstatě prosby patří, že nemusí být vyslyšena. I nejsvětější prosebník se v Getsemane třikrát modlil, aby ho kalich minul; modlitba není neomylný trik.
Než Lewis začne cokoli prosit, prosí o jedno: ať je to doopravdy on, kdo mluví — a doopravdy Bůh, ke komu mluví. Nejde přitom o to, „na nic si před Bohem nehrát“. Jde o něco většího: skutečnost je jiná, než jak se nám jeví.
Lewis to přirovnává k divadlu: sedíš v hledišti a dům na jevišti vypadá jako dům. Ale kdybys na něj vzal kladivo, nerozbiješ cihlu — uděláš díru do plátna. Cihla je jen namalovaná. Modlitba je chvíle, kdy si vzpomeneš, že sedíš v divadle.
Realita je totiž mnohem větší, než kolik z ní vidíme — je plná skutečností, které nevidíme, a v modlitbě si připomínáme, že tu jsou. Skutečné já je hlubší než dnešní role a nálady, skutečný Ty je větší než všechny mé představy o Bohu. Proto touhle prosbou Lewis začíná každý den znovu.
Lewis se hotovým modlitbám nevyhýbá — jen na ně věší vlastní ozdoby. Říká tomu festooning: u každé prosby Otčenáše se zastaví a pověsí na ni něco konkrétního ze svého dne.
Hotová slova ho drží, aby se modlitba nescvrkla na to, co ho zrovna napadá. Ozdoby zase brání tomu, aby slova jen odrecitoval.
Otčenáš jako kostra, tvůj den jako maso. Ozdoby se každý den mění; kostra zůstává.
Jak vypadá ozdobování doopravdy? Takhle Lewis věší girlandy na druhou prosbu Otčenáše:
„Přijď tvé království. Tedy ať se uskuteční tvá vláda zde, jako je uskutečněna tam. Slovo tam obvykle chápu ve třech rovinách:
jako v bezhříšném světě bez hrůz v životě zvířat a lidí; v chování hvězd, stromů a vody, ve východu slunce a ve větru. Ať i zde (v mém srdci) je prvopočátek takové krásy.
jako v životě těch nejlepších lidí, které znám; v těch, kteří opravdu nesou svá břemena a působí upřímným dojmem, a v klidném, pilném, spořádaném životě dobrých rodin a skutečně dobrých klášterů. Ať i toto je zde.
i v obvyklém smyslu: jako v nebi, mezi našimi požehnanými zesnulými.
Slovo zde ovšem nelze chápat jen jako ‚v mém srdci‘, ale i v této koleji — v Anglii — a ve světě vůbec.“
Nejčastější námitka zní: proč o něco prosit Boha, který ví všechno líp? Lewis odpovídá, že prosba není pokus s Bohem manipulovat. Bůh nechává svět běžet skrze příčiny — a některé z nich svěřil nám. Umývání rukou i modlitba jsou dvě z nich.
Nazývá to důstojností příčin: Bůh nás nenechal jen přihlížet. Nechává nás skutečně něco způsobit — a bere na sebe riziko, že to zvládneme špatně.
Proto se taky vyslyšení nedá měřit statistikou. Modlitba je prosba osoby k osobě, a odpověď smí být ne. Lewis připomíná Getsemane: nejdokonalejší modlitba dějin dostala odmítnutí — a přesto z ní vzešla záchrana světa.
„Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Mt 26,39 · Getsemane — Lewisova kotva prosby (Efficacy of Prayer; dopis 8)
Drobné cvičení z Lewisových dopisů: když slyšíš burácení, tušíš, že jde o burácení větru. A stejně tak když sedíš na mechu a užíváš si probleskávání slunce mezi listy, můžeš vědět, že to všechno jsou odlesky ukazující na Stvořitele.
Už v tom, že si to uvědomíme, je uctívání a chvála. Není ani potřeba vzít do ruky hudební nástroj a skládat o tom píseň. Samotný moment může být vděčností za to, že nám Bůh takovou chvíli dal.
A uctívání je v radosti: jaký asi musí být, když už jeho odlesky jsou takovéhle?
Lewis se roky modlil úplně beze slov — a právě proto ví, k čemu slova jsou. A také ví, že jeho ticho není totéž jako ticho mystiků.
„Slova jsou pro mě v každém případě něčím druhotným: jsou jenom jakousi kotvou. Řekl bych, že představují pohyby dirigentovy taktovky, ale ne hudbu samotnou. Slouží k usměrnění naší zbožné úcty či lítosti nebo prosby, jež by se jinak — taková je prostě naše mysl — rozlily do širokých a mělkých kaluží. Nezáleží příliš na tom, kdo slova modlitby jako první sestaví.“
Mnoho let byla Lewisovou hlavní cestou modlitba úplně beze slov. V Dopisech Malcolmovi popisuje, jak — a proč z ní nakonec slevil:
„Mnoho let po svém obrácení jsem kromě modlitby Páně nepoužíval žádné hotové modlitby. Ve skutečnosti jsem se snažil modlit beze slov — nevyjadřovat duchovní pohnutky slovy. Myslím, že i v modlitbě za druhé jsem se obvykle vyhýbal jejich jménům a jen jsem si je v mysli představoval. Stále se domnívám, že modlitba beze slov je to nejlepší — lze-li jí opravdu docílit. Teď však vím, že ve snaze učinit ji svým denním chlebem jsem spoléhal na větší duševní a duchovní sílu, než jakou ve skutečnosti mám. Pro úspěšnou modlitbu beze slov musí být člověk opravdu ‚ve formě‘. Jinak jsou duševní činy pouhou obrazotvorností či emocemi — a uměle vyvolaná emoce je cosi velmi žalostného. Když nastane ten úžasný okamžik a Bůh nám dopřeje opravdovou modlitbu beze slov, jen blázen by takový dar odmítl! Bůh ho však nedává — rozhodně ne mně — každý den. Mým omylem bylo, co Pascal, vzpomínám-li si správně, nazývá ‚omylem stoicismu‘: když si myslíme, že můžeme vždycky dělat to, co můžeme dělat jen občas.“
„Když jsem mluvil o modlitbě beze slov, neměl jsem tím na mysli něco tak povznášejícího jako to, čemu mystici říkají ‚modlitba ticha‘. A když jsem mluvil o tom, že je třeba být ‚ve formě‘, nemyslel jsem to v čistě duchovním smyslu. Svou roli hraje i tělesná kondice; domnívám se, že člověk může být ve stavu milosti, a přesto být velmi ospalý.“
Terezie z Avily má na tomto webu vlastní infografiku — a Lewis sám cítil potřebu vysvětlit, že jeho „beze slov“ není totéž, co mystikové nazývají modlitbou ticha (Terezie jí říká modlitba klidu). Rozdíl je podstatný:
- Aktivní: člověk sám koná vnitřní akty — klaní se, prosí, děkuje — jen je neobléká do slov. Pořád „mluví“ on.
- Stojí na kondici: vyžaduje být „ve formě“, a to i tělesně — ospalost ji položí.
- Podhůří, ne srázy: Lewis o sobě říká, že je „člověk z podhůří“ — na „srázy mystiky“ se nepouští a nemyslí si, že na ně je povolán každý.
- Záložní kotva: když síla nestačí, sáhne po slovech — hotových modlitbách a girlandách.
- Vlitá: nadpřirozený stav, kterého „nemůžeme dosáhnout sami, ať se snažíme sebevíc“ — Bůh ho dává jako dar (Cesta dokonalosti, kap. 31).
- Pasivní: vlastní akty ustávají — vůle spočine zajatá Božím pokojem, zatímco rozum a představivost dál těkají. Terezie radí nebojovat s nimi a „zasmát se jim“.
- Stupeň cesty: patří do čtvrtých komnat Vnitřního hradu — tam, kde končí voda pracně vedená akvadukty a začíná tryskat pramen.
- Není na povel: snažit se ji vyrobit technikou je podle Terezie ztráta pro rozum i vůli.
Styčný bod je přitom hlubší, než se zdá: i Lewisovy „zlaté chvíle“, kdy se modlitba beze slov opravdu podaří, jsou podle něj dar, který Bůh nedává každý den — a jeho ‚Pascalův omyl stoicismu‘ je vlastně tatáž lekce, kterou o klidu učí Terezie: z občasného daru se nedá udělat metoda. Rozdíl je v patře. U Lewise dar občas navštíví jeho vlastní aktivní modlitbu; u Terezie jde o vlitý stav, samostatný stupeň cesty. A tak to má i dnešní evangelikální svět: Richard Foster a Dallas Willard Terezii vřele doporučují, Timothy Keller staví modlitbu důsledně na Slovu a s kontemplací zachází opatrně — a Lewis, anglikán s poctivou sebeironií („nebyl jsem horolezec, neměl jsem na to hlavu“), do tohoto rozhovoru zapadá přesně: mystiky respektuje, ale svou každodenní modlitbu staví o patro níž — na slovech, girlandách a poctivosti.
Další infografiky
Modlitba: Vnitřní hradPodle Terezie z Avily
Modlitba: Hra s minutamiPodle Franka C. Laubacha
Četnost modlitbyPodle poutníků Vnitřního hradu
Dvě mentality: Shalom vs. ImpériumPodle Bema podcastu
Chiasmus: Hledání pokladuPodle Bema podcastu
Boží království: Mapa a časová linkaPodle Bema podcastu a MH
Mapa disciplínPodle Dallase Willarda
D. Willard: Obnova srdcePodle Renovation of the Heart
D. Willard: Slyšet BohaPodle Hearing God
Keller: Modlitba — dřina, nebo potěšení?Podle knihy Prayer
N. T. Wright o modlitběPodle knihy The Lord and His Prayer
Malí proroci: Dvanáct hlasůPodle Bema podcastu
Evangelia: Čtyři hlasyPodle Bema podcastu2×
Hledání a úletyPodle svědectví deseti poutníků
Tiché probuzeníPodle The Quiet Revival
Skupiny Ježíšovy dobyPodle Bema podcastu