Modely modlitby

Protipříklad ke všem ostatním řádkům. Vavřinec o sobě říká, že svou zbožnost nikdy nedokázal řídit metodami, a vyhrazené hodiny modlitby jsou pro něj jen pokračováním toho, co dělá u plotny. Knížku po jeho smrti sestavil Joseph de Beaufort — z rozhovorů, které sám zapsal, a z Vavřincových dopisů.

„V hluku své kuchyně mám Boha se stejným klidem, jako bych klečel před Nejsvětější svátostí.“

Před prací krátká prosba, aby zůstal v Boží přítomnosti. Při práci důvěrný rozhovor se Stvořitelem: prosí o milost a nabízí mu, co dělá. Po práci se sám sebe zeptá, jak to šlo; za dobré poděkuje, za zlé poprosí o odpuštění a pokračuje. Opakováním těchto krátkých úkonů se z nich za léta stal zvyk. Všech forem zbožnosti a modliteb kromě těch, ke kterým ho zavazuje jeho stav, zanechal.

„Moje vyhrazené hodiny modlitby jsou jen pokračováním téhož cvičení.“

Laubachův program má dvě části a žádná z nich není půlhodina ticha. První je hodina denně nad evangelii. Druhá je pokus, který začal v lednu 1930 na Mindanau: vzpomenout si na Boha v každé minutě, a přitom nepřestat pracovat. Sám to nazývá novým přístupem k bratru Vavřinci.

„Vzpomenout si na Boha aspoň na jednu vteřinu z každých šedesáti.“

První ze dvou částí programu: číst evangelia, aspoň hodinu denně. Je to samostatný čas, ne krok hry.

Vybrat si příznivou hodinu a sledovat, v kolika jejích minutách jsem si na Boha aspoň jednou vzpomněl. Počítá se sedmnáct způsobů: od šeptané věty po pomoc druhému kvůli němu. Skóre je zpočátku nízké a roste jako každý zvyk; zapisuje se jen občas a jen za jednu hodinu. Je to svoboda, ne jho. A kdo zapomene na hodiny nebo dny, začne znovu — s úsměvem.

Příběh bezejmenného poutníka, který chce vědět, jak se dá modlit bez přestání. Stařec mu dá jedinou větu — „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou“ — a počet. Je to vyprávění o růstu během měsíců, ne návod na půlhodinu. Vyšlo roku 1881 v Kazani a pro druhé vydání je upravil biskup Theofan Zatvornik, který tytéž stupně popsal i vlastními slovy.

„Nepřetržitá vnitřní Ježíšova modlitba je neustálé, nikdy nepřestávající vzývání božského jména Ježíše Krista ústy, myslí a srdcem.“

Stařec mu nejdřív přečte návod, jak sedět a dýchat; nejde to — přichází nuda, spánek a myšlenky. Předepíše tedy jen rty a modlitební šňůru: tři tisíce modliteb denně, potom šest tisíc, potom dvanáct, ne víc a ne míň. Po několika dnech poutníka modlitba sama budí a jazyk ji říká bez nucení. Stařec to nazve přirozeným účinkem zvyku, ještě ne milostí.

„Pro začátek říkej aspoň tři tisíce modliteb každý den.“

Mysl začne modlitbě naslouchat a srdce chvílemi samo pocítí teplo. Theofan to popisuje jako druhý stupeň: mysl si zvyká v hodinu modlitby se sebrat a vyslovit ji celou vědomě. Pozornost splyne se slovem a říká ho jako své.

„Druhý stupeň je modlitba pozorná: mysl si zvyká v hodinu modlitby se sebrat a celou ji vyslovit vědomě, bez rozptýlení.“

Cestou na Sibiř se slova sama přimknou k tlukotu srdce; poutník přestane pohybovat rty a poslouchá. Později to cvičí záměrně: oči zavřené, pohled obrácený k srdci, první polovina modlitby s nádechem, druhá s výdechem. Theofan k takovým postupům dodává, že nejsou pro každého — povinné je jen jedno: stát pozorností v srdci.

„Modlitba začala sama od sebe přecházet do srdce. Přestal jsem ji říkat ústy a začal jsem pozorně naslouchat, jak mluví srdce.“

Modlitba srdce, která nepřestává ve dne ani ve spánku a běží vedle práce, čtení i rozhovoru. Theofan ji nazývá modlitbou duchovní a darem.

„Když modlitební cit dospěje k nepřetržitosti, začíná modlitba duchovní, která je darem Ducha Božího, modlícího se za nás — poslední stupeň modlitby, který lze pochopit.“

Terezie kroky nečísluje a žádnou metodu nepředepisuje — mluví o „svém způsobu modlitby“. Pořadí v řádku je složené z toho, co radí sestrám v Cestě dokonalosti, a z toho, co o sobě vypráví v Knize života. Poslední váleček už krokem není: klid může přijít uprostřed Otčenáše, hned na začátku, nebo vůbec. A nahoru se podle ní nemá stoupat, dokud Bůh nepozvedne sám.

„Nejde o to mnoho myslet, ale mnoho milovat; dělejte tedy to, co vás víc probouzí k lásce.“

Terezie to nevysvětluje, bere to jako známý začátek: zpytování svědomí, vyznání hříchů a znamení kříže. Hned potom radí najít si společnost — a nejlepší je společnost toho, kdo modlitbu naučil.

„Zpytování svědomí, vyznání a znamení kříže — to už víte, že má být první.“

Kdo jako ona neumí rozvažovat ani udržet myšlenky, tomu je kniha společnicí a štítem, který zachytí rány mnoha myšlenek. Neslouží ke studiu, ale k usebrání — sestrám proto radí dobrou knihu v mateřštině. Osmnáct let se bez knihy neodvážila začít, leda po přijímání.

„Nikdy jsem se neodvážila začít modlitbu bez knihy.“

Duše sebere všechny své mohutnosti a vstoupí do svého nitra, aby tam byla se svým Bohem, a zavře za sebou dveře přede vším ostatním. Terezie trvá na tom, že to není nic nadpřirozeného: záleží to na naší vůli a s Boží pomocí to dokážeme. Kdo se o to stará, zvládne to za rok, možná za půl.

„Říká se tomu usebrání, protože duše sbírá všechny své mohutnosti a vstupuje do svého nitra se svým Bohem.“

Představit si Pána vedle sebe a vybrat si výjev podle toho, jak mi je: jsem-li veselý, Vzkříšeného; jsem-li smutný, cestu do zahrady, sloup nebo kříž. Terezie nežádá mnoho myšlenek ani jemné úvahy. Po krátkém zamyšlení se má rozum ztišit a člověk má zůstat u něho: dívat se, že se on dívá na mě.

„Nežádám vás o víc, než abyste se na něho dívaly.“

Mluvit s ním jednou tak a jindy jinak: prosit, stěžovat si, radovat se. Nebo říkat Otčenáš a vědět, kdo tu modlitbu naučil a komu ji říkám — taková ústní modlitba už je podle Terezie modlitbou vnitřní. I kdyby ho člověk řekl za hodinu jen jednou.

„Jednejte s ním jako s otcem, jako s bratrem, jako s pánem a jako s ženichem.“

Pán uvádí duši do pokoje svou přítomností. Vůle je zajata; rozum a paměť zůstávají volné a mohou těkat — nemá se na ně dbát. Prodlužovat se to nedá a nemá: nanejvýš tiché slovo, jako když někdo foukne do svíčky, která zhasla. A kdo klid nedostal, nemá stát a čekat, ale dál prosit.

„Je to už věc nadpřirozená a sami si ji nezískáme, ať se snažíme sebevíc.“

Na jaře 1841 Müller obrátil pořadí, které držel nejméně deset let: místo modlitby hned po oblékání nejdřív Písmo. První starostí dne podle něj není, kolik toho pro Pána udělá, ale aby jeho vlastní duše byla v Pánu šťastná. Verš po verši hledá pokrm pro sebe, ne látku na kázání — a z rozjímání se mu po pár minutách stává modlitba. Píše, že to nečetl v žádné knize.

„Co je pokrmem vnitřního člověka? Ne modlitba, ale Boží slovo.“

Několika slovy poprosit Pána, aby požehnal své slovo. Nic víc — a hned začít číst.

Brzy ráno čte Nový zákon od začátku, verš po verši, často venku při chůzi.

„…pátral jsem v každém verši, abych z něj dostal požehnání; ne kvůli veřejné službě slovem, ne kvůli kázání o tom, nad čím jsem rozjímal, ale abych získal pokrm pro svou duši.“

Pouhé čtení, při kterém slovo jen projde myslí jako voda trubkou, nestačí. Přečtené se má uvážit, promyslet a vztáhnout na vlastní srdce.

„…ne prosté čtení Božího slova, při němž jen projde naší myslí jako voda trubkou, ale uvažovat o tom, co čteme, přemýšlet nad tím a vztahovat to na své srdce.“

Po několika minutách ho verš dovede k vyznání, k díkům, k přímluvě nebo k prosbě — v jakémkoli pořadí. Pak jde k dalšímu verši a všechno cestou obrací v modlitbu za sebe nebo za druhé. Do snídaně je téměř vždy v pokojném, ne-li šťastném stavu srdce.

„Mluvím se svým Otcem a se svým Přítelem (jakkoli jsem bídný a nehodný toho!) o tom, co mi předložil ve svém drahém slově.“

Návod pro holiče Petra Beskendorfa: Luther v něm popisuje, jak se modlí sám. Pořadí je jeho vlastní — nejdřív, potom, nakonec —, ale nikoho jím neváže: slova mění den ode dne a pro jednu prosbu klidně nechá šest ostatních být. Věnec z Desatera splétá, jen má-li čas, a z textu se nedá rozhodnout, jestli po Otčenáši, nebo před ním. Naslouchání Duchu není krok: může modlitbu přerušit kdekoli.

„Tam totiž káže sám Duch svatý a jedno slovo jeho kázání je lepší než tisíc našich modliteb.“

Když cítí, že ho cizí starosti a myšlenky udělaly studeným a nechce se mu modlit, vezme žaltář, jde do komory nebo do kostela a říká si nahlas Desatero, Vyznání víry a podle času několik výroků Kristových, Pavlových nebo žalmů. Když se srdce zahřeje, poklekne nebo se postaví se sepjatýma rukama a co nejkratší modlitbou přizná, že si nezaslouží být vyslyšen — a že se modlí, protože to Bůh přikázal a slíbil slyšet.

„Vezmu svůj žaltářík, běžím do komory, nebo je-li k tomu den a čas, do kostela mezi lidi, a začnu si sám pro sebe nahlas říkat Desatero, Vyznání víry a podle času několik výroků Kristových, Pavlových nebo žalmů — docela tak, jak to dělají děti.“

Nejdřív celý Otčenáš, slovo od slova. Pak se vrací k jedné prosbě nebo k několika a každou rozvádí vlastními slovy; ke všem sedmi dává vzor. Vzory se ale nemají odříkávat: sám to říká dnes tak a zítra jinak. A od modlitby nemá člověk odejít, dokud si neřekl, že je vyslyšena — to znamená Amen.

„Ještě dnes saji z Otčenáše jako dítě, piji a jím z něj jako starý člověk a nemohu se ho nasytit.“

Má-li čas, bere jedno přikázání po druhém a z každého splétá věnec o čtyřech pramenech. První pramen je poučení: vzít přikázání tak, jak stojí, a přemýšlet, co v něm Bůh ode mě tak vážně žádá. Stejně se dá vzít žalm nebo kapitola Písma — jako křesadlo, kterým se v srdci rozdělá oheň.

„Každé přikázání beru nejdřív jako poučení, jímž samo o sobě je, a přemýšlím, co v něm náš Pán Bůh ode mě tak vážně žádá.“

Druhý pramen: z téhož přikázání udělat díkůvzdání. Když Luther na konci všechny čtyři prameny shrnuje, říká tomuto „zpěvník“.

Třetí pramen: z téhož přikázání udělat zpověď — vyznat, kde jsem proti němu jednal.

Čtvrtý pramen: z téhož přikázání udělat prosbu. Desatero je tak podle Luthera čtyřikrát: knížka poučení, zpěvník, zpovědní knížka a modlitební knížka. Stačí kousek nebo půlka, na které se v srdci rozhoří ohníček.

„Dobrá modlitba nemá být dlouhá ani se nemá protahovat, má být častá a vroucí.“

Často se mu stane, že se u jedné prosby zatoulá do tak bohatých myšlenek, že ostatních šest nechá být. Pak se mají ostatní modlitby pustit, těm myšlenkám dát prostor a tiše naslouchat. U Desatera to opakuje: buď tiše a poslouchej toho, kdo to umí líp než ty — a co káže, to si zapamatuj a zapiš.

„Buď tiše a poslouchej toho, kdo to umí líp než ty.“

Dopis kartuziána spolubratru Gervasiovi dal jméno čtyřem příčkám, kterým se dnes říká lectio divina. Guigo píše, že příčky jdou po sobě „v čase i v příčině“, a ukazuje to na jediném verši. Zároveň jsou to stupně lidí: první patří začínajícím, druhá pokročilým, třetí zbožným, čtvrtá blaženým. A po kontemplaci se sestupuje — k té z nižších příček, kterou dovolí místo a čas.

„Čtení hledá, rozjímání nalézá, modlitba prosí, kontemplace okouší.“

Pečlivé zkoumání Písma se vší pozorností ducha. Čtení „hledá“: klade pevný pokrm do úst, zůstává u slupky textu a dává látku dalšímu kroku. Guigův příklad začíná jediným veršem, který slyší — i slyšení se podle něj počítá ke čtení.

„Čtení je pečlivé zkoumání Písem s napjatou pozorností ducha.“

Usilovná práce mysli, která pod vedením rozumu pátrá po skryté pravdě: jde do nitra verše, váží každé slovo, přibírá jiná místa Písma. Rozjímání „nalézá“ a „žvýká“. Rozněcuje touhu, ale sladkost, kterou ukazuje, dát neumí — číst a rozjímat mohou dobří i zlí. Proto posílá dál, k modlitbě.

„Rozjímání je usilovná činnost mysli, která pod vedením vlastního rozumu pátrá po poznání skryté pravdy.“

Srdce se obrací k Bohu a prosí. Duše vidí, že na to, co jí rozjímání ukázalo, sama nedosáhne; pokoří se a žebrá aspoň o kapku nebeského deště. Modlitba „prosí“ a získává chuť.

„Modlitba je zbožné upnutí srdce k Bohu, aby bylo odňato zlé a získáno dobré.“

Mysl je pozdvižena nad sebe a okouší; kontemplace je „sladkost sama“. Nedělá se: Bůh nečeká, až modlitba skončí, a vpadne doprostřed ní. Trvá krátce, milost se zase skryje — a duše pak má klidně sestoupit k některé ze tří nižších příček.

„Nečeká, až domluví, ale přeruší modlitbu v půli a spěchá vejít.“

Jan nedává metodu na hodinu modlitby. Popisuje přechod, který se v životě stane jednou a trvá měsíce nebo roky: od rozjímání začátečníků k prosté láskyplné pozornosti. Člověk si ho nevolí, poznává ho podle tří znamení. A Jan upozorňuje, že touto cestou Bůh nevede všechny, ba ani polovinu těch, kdo se o duchovní život snaží.

„Ať se duchovní člověk naučí zůstávat s láskyplnou pozorností v Bohu, s utišeným rozumem.“

Stav začínajících: uvažovat a představovat si. Je to vzdálený prostředek, kterým si smysly zvykají na duchovní věci, a nemá se opouštět předčasně. Každým úkonem rozjímání duše získá trochu poznání a lásky; mnoho úkonů vytvoří návyk.

Tři znamení, všechna zároveň: člověk už nedokáže rozjímat a nenachází v tom chuť jako dřív; nechce se mu upínat představivost ani na nic jiného; a rád zůstává sám, v láskyplné pozornosti k Bohu. První znamení samo může být roztržitost, první dvě melancholie. V přechodné době se obojí střídá: začíná se mírným rozjímáním, a jakmile přijde klid, přestane se.

„…ráda zůstává o samotě s láskyplnou pozorností k Bohu, bez zvláštních úvah, ve vnitřním pokoji, klidu a odpočinutí.“

Pět kroků pro jedno ztišení, ráno a večer. Keller je poskládal z Luthera a z puritána Johna Owena: rozjímání je Lutherův věnec, modlitba Slovem jeho převyprávěný Otčenáš a kontemplace chvíle, kdy Luther přestává a poslouchá. K plánům sám dodává, že se nemají dodržovat doslova.

„Modlitba je jak verbální konverzace, tak hluboké setkání s Bohem.“

Než člověk promluví, má si připomenout, ke komu mluví a na jakém základě přichází: Otec ho přijal za syna, Syn mu otevřel přístup, Duch mu pomáhá. A poprosit o Boží přítomnost — veršem, žalmem nebo osvědčenou psanou modlitbou církve.

Most mezi čtením Bible a modlitbou. Studium má svůj vlastní čas; tady se z přečteného vezme jedna pravda a zpracuje se po Lutherově způsobu: za co mě vede chválit, co vyznat, oč prosit? A s Owenem se u ní zůstane, dokud se nezapojí srdce, nejen rozum.

Dřív než se člověk modlí volně, modlí se text: promění v modlitbu to, co našel při rozjímání, pomodlí se žalm, nebo převypráví Otčenáš prosbu po prosbě, jak to učil Luther.

Teprve teď vylít, co má člověk na srdci — a držet přitom rovnováhu tří druhů modlitby: vzhůru (chvála a díky), dovnitř (zpytování a vyznání) a ven (prosba a přímluva).

Žádná technika, ale chvíle, kdy se pravda, kterou člověk zná, stane pravdou, kterou cítí; Keller si k tomu půjčuje slova Jonathana Edwardse o vidění a okoušení. Nemusí přijít. Pak modlitba končí díkem a obdivem nad tím, co Bůh ukázal.

Lewis žádný návod nenapsal a několikrát odmítá cokoli předepisovat. Řádek skládá zvyky, které o sobě prozradil v dopisech vymyšlenému příteli. Jeho vlastní pořadí mají jen dvě věci: prosba o skutečné já patří na samý začátek a ozdoby jdou podle proseb Otčenáše. Klanění je zvyk celého dne a modlitba beze slov dar pro dobré chvíle.

„Mnoho let po svém obrácení jsem kromě modlitby Páně nepoužíval žádné hotové modlitby. Ve skutečnosti jsem se snažil modlit beze slov — nevyjadřovat duchovní pohnutky slovy.“

Dřív než Lewis o cokoli prosí, prosí o jedno: ať je to doopravdy on, kdo mluví, a doopravdy Bůh, ke komu mluví. Odkládá při tom mlhavou představu, která mu Boha zastupuje, i obraz, který si udělal o sobě. Je to jediná část jeho modlitby, které sám určuje místo — patří na úplný začátek.

„Ať je to mé skutečné já, kdo mluví. Ať je to skutečný Ty, k němuž mluvím.“

Hotovým modlitbám se Lewis nevyhýbá, věší na ně vlastní ozdoby: soukromé podtóny zavěšené na prosbu tak, aby nepřehlušily její prostý veřejný smysl. U „přijď království tvé“ myslí na své srdce, svou kolej, Anglii a svět; u „buď vůle tvá“ nejen na to, co má snést, ale i na to, co má udělat. Nikomu to nedoporučuje a ozdoby se mění.

Modlit se znamená dát se poznat jako osoba. Před Boha se proto má nést to, co mysl skutečně plní — prosby i vina. Přání, která člověk z modlitby vyloučí, se stanou nejhlasitějším rozptýlením. Za lidi se Lewis přimlouvá i beze jmen: za servírku, za „toho muže“.

„Musíme před něj klást to, co v nás je, ne to, co by v nás mělo být.“

Začít tam, kde jsem: ne u velkých myšlenek o stvoření a vykoupení, ale u studené vody potoka na tváři. Každá radost se dá číst jako vzkaz, takže mít ji a klanět se je jedno a totéž; vděčnost se dívá na dar, klanění běží po paprsku zpátky ke slunci. Je to zvyk celého dne, ne krok modlitby — a Lewis přiznává, že se mu daří jen občas.

„Tyto čisté a spontánní radosti jsou ostrůvky Božího světla v lesích naší zkušenosti.“

Léta to byla jeho hlavní cesta a pořád ji má za nejlepší — dá-li se jí opravdu docílit. Udělat z ní denní chléb ale znamenalo spoléhat na víc sil, než má: slova jsou kotva. Když Bůh modlitbu beze slov dopřeje, jen blázen by ji odmítl; nedává ji však každý den. A Lewis výslovně dodává, že tím nemyslí „modlitbu ticha“ mystiků.

Čtyři kroky podle písmen anglického slova PRAY, položené na Otčenáš. Greig píše, že zkratky nemá rád, ale tahle funguje — a že nejde o příčky žebříku, ale o kroky tance. Stejnou osnovu má ranní modlitba v aplikaci Lectio 365; večerní vychází z examenu.

Pause, Rejoice, Ask, Yield — zastav se, raduj se, pros, odevzdej se.

Modlitba začíná tím, že člověk přestane. Odloží seznam přání, posadí se v tichu a je přítomen tam, kde je, aby se rozptýlené smysly znovu soustředily na Boha. Ztišení modlitbu připravuje — a samo už modlitbou je.

Přirozenou odpovědí na Boží přítomnost je úcta. Nemá se přeskakovat: nejdřív se zdržet u toho, co Bůh dal, a teprve pak prosit o další. Greig to nazývá nejdůležitějším a nejradostnějším rozměrem modlitby.

V nejprostší podobě je modlitba prosbou o pomoc: za sebe a za druhé, od denního chleba po Boží království. Do stejného oddílu knihy patří i modlitba, která zůstala nevyslyšená.

Poslední krok je odevzdání — zaťatá pěst, která se otevírá. Člověk se poddává Boží přítomnosti v kontemplaci a v naslouchání jeho slovu, jeho svatosti ve vyznání a smíření, jeho moci v duchovním boji. S dětmi se místo „odevzdej se“ dá říkat prostě „ano“.

Nejpřesněji popsaná hodina modlitby v celém grafu. Ignác vyjmenuje části jednoho cvičení a trvá na tom, že přípravná modlitba a průpravy předcházejí každému rozjímání. Dvě pojistky proti mechanice má v textu také: kde najdu, co hledám, tam zůstanu — a duši nesytí množství vědění. Cvičení má trvat celou hodinu, spíš déle než méně.

„Duši nesytí a neuspokojuje hojnost vědění, ale vnitřní pociťování a zakoušení věcí.“

Krok nebo dva od místa modlitby zůstat stát na dobu jednoho Otčenáše, pozvednout mysl a uvážit, jak se na mě Bůh dívá; pak se poklonit. Přípravná modlitba je pokaždé stejná: prosit, aby všechny mé úmysly a činy směřovaly jen ke službě a chvále Boží.

„…pozvednu mysl vzhůru a uvážím, jak se na mě Bůh, náš Pán, dívá.“

Zrakem představivosti vidět místo, kde se děje to, co chci nazírat: chrám, horu, cestu. U neviditelné látky, třeba hříchu, obraz vlastního stavu. V nazíráních o Kristově životě tomu předchází krátké připomenutí příběhu.

„…vidět zrakem představivosti hmotné místo, kde se nachází to, co chci nazírat.“

Žádost se řídí látkou: s Kristem vzkříšeným prosit o radost, s trpícím o bolest a slzy. Při nazírání vtělení o vnitřní poznání Pána, abych ho víc miloval a následoval.

„…prosit o vnitřní poznání Pána, který se pro mě stal člověkem, abych ho víc miloval a následoval.“

V rozjímání pracují tři mohutnosti: paměť si látku připomene, rozum ji probírá, vůle se dá pohnout. V nazírání evangelia jsou body tři pohledy — vidět osoby, slyšet, co říkají, sledovat, co dělají — a z každého si něco vzít. Kde najdu, co hledám, tam zůstanu.

„V bodě, ve kterém najdu, co chci, spočinu a nebudu spěchat dál, dokud se nenasytím.“

Volná řeč s Kristem na kříži, s Otcem nebo s Marií: jednou prosit o milost, jindy se obvinit ze zlého, jindy se svěřit a chtít radu. V prvním cvičení se třemi otázkami — co jsem pro Krista udělal, co dělám, co mám udělat.

„Rozmluva se vede tak, jak mluví přítel s přítelem nebo sluha se svým pánem.“

Cvičení končí Otčenášem. Potom čtvrt hodiny vsedě nebo při procházce prohlédnout, jak modlitba šla: šla-li špatně, hledat příčinu a litovat; šla-li dobře, poděkovat a příště to udělat stejně.

„Krátká metoda“ pro člověka, který žije ve světě a neví, jak se modlit: hodina denně, nejlépe ráno. Kroky jdou po sobě, ale František sám dodává, že pořadí je jen pomůcka — když se srdce pohne hned po přípravě, má se mu povolit uzda. Jen předsevzetí mají zůstat až na konci.

„Tehdy mu, Filoteo, povol uzdu a nechtěj se držet metody, kterou jsem ti dal.“

Čtyři způsoby, jak se postavit do Boží přítomnosti — stačí jeden, krátce a prostě: Bůh je všude; Bůh je zvlášť v mém srdci; Spasitel se z nebe dívá na ty, kdo se modlí; nebo si ho představit vedle sebe. Pak se duše skloní, uzná, že si nezaslouží tu stát, a poprosí o milost dobře se modlit. Někdy následuje třetí bod: představit si tajemství, jako by se dělo přede mnou.

„Srdce moje, srdce, Bůh je opravdu tady.“

Práce rozumu: jedna nebo několik úvah, které mají pohnout srdcem. Najde-li duch v některé dost chuti, světla a užitku, zůstane u ní a nejde dál; když ne, po chvíli zkoušení klidně přejde k jiné. Bez spěchu.

„…jako včely, které neopouštějí květ, dokud v něm nacházejí med.“

Rozjímání rozlévá do vůle dobrá hnutí: lásku k Bohu a bližnímu, touhu po nebi, soucit, důvěru, zahanbení nad minulým životem. Kdykoli přijdou, má se jim udělat místo — ať přicházejí před úvahami, nebo po nich.

Obecná hnutí nestačí. Touha odpouštět nepřátelům je málo, dokud se z ní nestane rozhodnutí: nenechám se už popudit nepříjemnými slovy toho a toho souseda. Předsevzetí se dělají až po citech, na konci rozjímání.

„U těchto obecných citů se však, Filoteo, nemáš zastavovat natolik, abys je neproměnila ve zvláštní a konkrétní předsevzetí ke své nápravě.“

Tři úkony, co nejpokorněji: poděkovat za hnutí a předsevzetí, která Bůh dal; obětovat je spolu se zásluhami jeho Syna; poprosit o milost je uskutečnit a přimluvit se za církev, pastýře, příbuzné a přátele. Nakonec Otčenáš a Zdrávas.

Při odchodu z modlitby natrhat z úvah malou kytičku a vonět k ní po celý den: jednu, dvě nebo tři myšlenky, které člověka oslovily nejvíc.

„Kdo se prochází krásnou zahradou, nerad odchází, aniž by si natrhal několik květů.“

Kapitola Den o samotě z knížky, kterou Bonhoeffer napsal po zkušenosti s kazatelským seminářem ve Finkenwalde. Tři věci potřebují ve dni pevný čas: rozjímání nad Písmem, modlitba a přímluva. Jdou po sobě a navazují na sebe, ale technika to není — duchovní pokusy tu podle něj nemají místo a přímluva může zabrat třeba celý čas. Kontemplativní stupeň Bonhoeffer nečeká: mlčí se kvůli Slovu.

„Tři věci jsou to, pro které křesťan potřebuje ve dni pevný čas sám pro sebe: rozjímání nad Písmem, modlitba a přímluva.“

Mlčí se před slyšením Slova, protože myšlenky už k němu míří, a po něm, protože v člověku ještě mluví. Není to mystické překračování Slova, ale prosté ztišení pod ním — a nikdo od něj nemá čekat nic jiného než setkání s Božím slovem. Rozjímání pak začíná prosbou, aby Bůh skrze své slovo poslal svého Ducha.

„Mlčíme časně ráno, protože první slovo má mít Bůh, a mlčíme před spaním, protože Bohu patří i slovo poslední.“

Krátký vybraný text, třeba týž po celý týden: ve společné pobožnosti se čte do šířky, tady do hloubky. Čte se jako slovo pro mě osobně a pro dnešní den — není to výklad, příprava kázání ani studium. Nové myšlenky nejsou potřeba a prázdné chvíle se nemají brát příliš vážně. Základní pravidlo: hledej Boha, ne radost.

„Není nutné, abychom při rozjímání prošli celý text. Často budeme muset zůstat stát u jediné věty nebo dokonce u jediného slova, protože nás drží, staví nás před sebe a my už nemůžeme uhnout.“

Modlit se na základě slova Písma, aby člověk nepropadl vlastní prázdnotě: o jasno pro dnešní den, o ochranu před hříchem, o růst v posvěcení, o věrnost a sílu k práci. Myšlenky, které utíkají, se nemají vracet násilím; lidé a události, ke kterým utíkají, se mají vzít do modlitby.

„Rozjímání nad Písmem vede do modlitby.“

Určití lidé a určité těžkosti, nejdřív ti, se kterými žiju. Není odpor ani napětí, které by se v přímluvě nedalo překonat; společenství žije z přímluvy svých členů, nebo zaniká.

„Přimlouvat se neznamená nic jiného než přinést bratra před Boha a vidět ho pod Ježíšovým křížem jako ubohého člověka a hříšníka, který potřebuje milost.“

Každý den přináší mnoho hodin o samotě uprostřed nekřesťanského okolí. Tam se ukáže, jestli čas rozjímání zavedl člověka do neskutečného světa, ze kterého se při návratu k práci s leknutím probouzí, nebo do skutečného světa Božího.

„To je čas zkoušky. To je prověrka pravého času rozjímání i pravého křesťanského společenství.“

Řád, který Jednota schválila na synodu v Žeravicích roku 1616 a který Komenský vydal znovu v Amsterdamu roku 1660. Popisuje den v domě kazatele, kde se připravovali i budoucí služebníci; pro domácnosti členů stačí pravidlo vyhradit čas ráno, v poledne a večer, před jídlem a po něm — modlitbou, zpěvem a čtením Písma. Tuhle knihu našel roku 1727 Zinzendorf a přečetl ji Ochranovu.

„Na znamení zvonku všichni vstanou; umytí a oblečení společně na kolenou chválí Boha. Potom se každý odebere ke čtení a rozjímání svatých věcí.“

Den začíná zvonkem. Všichni vstanou, umyjí se, obléknou — a první, co udělají, je společná chvála Boha na kolenou.

Po chvále se každý sám odebere ke čtení svatých věcí.

Řád jmenuje čtení a rozjímání jedním dechem; trvají asi hodinu, do dalšího znamení.

Na druhé znamení se sejde celá domácnost i s čeledí. Po žalmu nebo písni se přečte a vyloží část Písma a všichni jsou povzbuzeni chválit Boha a vzývat ho — vede to kazatel, nebo ten, na kom je ten den řada.

Dopoledne patří studiu, odpoledne ruční práci. Ve dvě hodiny se přesto všichni znovu sejdou k modlitbám — po příkladu apoštolů — a pak se vracejí k práci.

Čas po večeři patří hudbě a zpěvu žalmů. Den uzavírají večerní modlitby a každý jde spát.

Čtyři anglická slova, jejichž začáteční písmena dávají slovo ACTS. Kdo zkratku vymyslel, se neví: nejstarší doklad, který se podařilo najít, je z roku 1883 a už tehdy o ní mluví jako o známé věci — jako o pravidle, podle kterého má kazatel skládat hlavní modlitbu bohoslužby. Čtveřice sama je starší; stejná čtyři slova ve stejném pořadí stojí v anglickém kázání z roku 1800.

„Má začít klaněním, pokračovat vyznáním, vystoupat k díkůvzdání a skončit prosbou.“

První písmeno. Podle pravidla má modlitba klaněním začít.

Druhé písmeno. Po klanění se pokračuje vyznáním.

Třetí písmeno. K díkůvzdání má modlitba vystoupat.

Čtvrté písmeno. Prosbou se modlitba uzavírá.

Příručka pro toho, kdo se má modlit vlastními slovy — hlavně nahlas a před druhými. Ke každé části dává Henry zásobu biblických vět. Části čísluje a spojuje slovy „když jsme…, musíme dál…“, ale hned v předmluvě dodává, že pořadí se smí měnit stejně jako slova: díky mohou jít před vyznáním a přímluva před prosbou, jako v Otčenáši.

„Celou tkaninou křesťanského života se musí táhnout zlatá nit modlitby srdce.“

První část modlitby je oslovení Boha: sebrat ducha, postavit si Pána před oči a klanět se mu — s uznáním toho, kdo je, a s prosbami, které modlitbu připravují.

Po slávě, která náleží Bohu, přichází hanba, která náleží nám: vyznání hříchu.

„Když jsme vzdali Bohu slávu, která mu náleží, musíme dál vzít na sebe hanbu, která náleží nám.“

Po vyznání přicházejí prosby za sebe: hledat u Boha lék.

„Když jsme otevřeli rány hříchu — jeho vinu, jeho moc i to, co z něj v nás zůstává —, musíme dál hledat lék u Boha.“

K trůnu milosti se nechodí jen pro Boží přízeň, ale i proto, aby Bůh dostal slávu, která náleží jeho jménu.

Ježíš naučil své učedníky modlit se nejen s druhými, ale i za druhé. Henry připomíná, že v této části nesmí vroucnost opadnout.

„Náš Pán Ježíš nás naučil modlit se nejen s druhými, ale i za druhé.“

Modlitbu shrnout, poprosit o přijetí a o odpuštění toho, co v ní bylo špatně, a skončit chválou.

„Nemůžeme se modlit pořád; z této hory musíme sestoupit.“

Pět bodů, které se dají projít za pár minut. Nepatří k hodině rozjímání, stojí vedle ní — a místo textu procházejí uplynulý den. Začínají díkem, končí předsevzetím a Otčenášem.

„Žádat od duše počet: od hodiny, kdy vstala, až po toto zpytování, hodinu po hodině.“

První bod: děkovat Bohu za dobrodiní, která jsem přijal.

Druhý bod: prosit o milost, abych své hříchy poznal a zbavil se jich.

Třetí bod: žádat od duše počet, od vstávání až po tuto chvíli, hodinu po hodině nebo úsek po úseku. Nejdřív myšlenky, potom slova, potom skutky.

Čtvrtý bod: prosit Boha o odpuštění chyb.

Pátý bod: předsevzít si nápravu — s jeho milostí. Nakonec Otčenáš.

Kassián přinesl na Západ, co slyšel od egyptských mnichů. Podle 1 Tm 2,1 rozlišuje čtyři druhy modlitby a sám se ptá, jestli jdou po sobě. Odpovídá, že všechny jsou užitečné každému a že je v člověku střídají jeho proměnlivá hnutí — první ale patří spíš začátečníkům a čtvrtý těm, kdo mají čisté svědomí. Nad čtyřmi druhy stojí Otčenáš a nad ním modlitba beze slov. Na celý den radí jediný verš: „Bože, pospěš mi na pomoc.“

„…až se celý jeho život a každé hnutí srdce stane jedinou nepřetržitou modlitbou.“

Prosba o odpuštění: člověk zasažený lítostí nad tím, co dělá nebo udělal, žádá o milost. Patří hlavně začínajícím, které ještě bodá vzpomínka na vlastní viny.

„Úpěnlivá prosba je vzývání či žádost za hříchy, kterou každý, zasažen lítostí, prosí o odpuštění toho, čeho se dopouští nebo dopustil.“

Slovo oratio tu neznamená modlitbu obecně, ale slib: neprosím, nýbrž nabízím. „Modlíme se“, když se zříkáme světa a slibujeme Bohu, že mu budeme sloužit, zachovávat čistotu a trpělivost, vykořeňovat hněv. Patří těm, kdo už ve ctnosti postupují.

„Modlitby jsou ty, kterými Bohu něco přinášíme nebo slibujeme.“

Prosby za druhé — za ty, kdo jsou nám drazí, i za pokoj celého světa — vyslovené v horlivosti ducha. Patří těm, kdo své sliby plní skutky a koho láska pohnula ke slabosti druhých.

„Na třetím místě stojí přímluvy, které vysíláme i za druhé, když jsme v horlivosti ducha.“

Mysl si připomíná minulé Boží dary, vidí přítomné a vyhlíží ty, které jsou připraveny — a děkuje v nevýslovném vytržení. Patří těm, jimž se vyčistilo svědomí.

„Na čtvrtém místě stojí díkůvzdání, která mysl… vzdává Pánu v nevýslovných vytrženích.“

Po čtyřech druzích přichází stav ještě vyšší: oslovit Boha jako Otce. Kassián prochází modlitbu Páně prosbu po prosbě — a říká, že ty, kdo se ji modlí, pozvedá k modlitbě, kterou zná jen málokdo.

Žádný hlas, žádný pohyb jazyka: mysl v okamžiku vylévá víc, než by potom dokázala vypovědět. Spustit ji může verš žalmu při zpěvu, hlas bratra, rozmluva se starcem nebo něčí smrt. Kassián ji nepředepisuje — říká jen, že ji zakusil málokdo.

„…k oné ohnivé modlitbě, kterou poznal a zakusil jen málokdo a která je, přesněji řečeno, nevýslovná.“

Nejstarší podrobně popsaný pořad modlitby mnichů: tak se podle Jana Kassiána modlili v Egyptě večer a v noci. Je to modlitba společná, ne osobní — její jádro je ale tiché. Po každém žalmu se vstane a mlčí a právě tím se stráví nejvíc času. Celé se to opakuje dvanáctkrát, potom následují dvě čtení, ze Starého a z Nového zákona.

„Mají za nejlepší, aby modlitby byly krátké a velmi časté.“

Jeden bratr vstane a přednáší žalm; ostatní sedí a soustředěně poslouchají. Dlouhé žalmy se dělí na dvě nebo tři části a mezi ně se vkládá modlitba. Nejde o počet veršů, ale o porozumění.

„Mají za lepší zazpívat deset veršů s porozuměním a rozvahou než odříkat celý žalm se zmatenou myslí.“

Po žalmu všichni vstanou a modlí se potichu. Pak se na nejkratší možnou chvíli vrhnou na zem, hned zase vstanou a stojí s rozpjatýma rukama, dál upnutí k modlitbě. Dlouho ležet na zemi se nemá: přicházejí při tom roztěkané myšlenky i spánek.

„Než pokleknou, chvíli se modlí, a většinu času stráví v modlitbě vstoje.“

Ten, kdo modlitbu vede, ji nakonec „sebere“ — vysloví ji za všechny. Když vstane ze země on, vstanou všichni; nikdo nepokleká dřív a nikdo nezůstává déle, aby to nevypadalo, že se modlí sám za sebe, a ne s ostatními.

Model, který nemá fáze, ale směny. V srpnu 1727 si v Ochranově, osadě exulantů z Moravy a Čech na panství hraběte Zinzendorfa, rozdělilo čtyřiadvacet bratří a čtyřiadvacet sester losem hodiny dne a noci. Oheň na oltáři podle nich nemá nikdy zhasnout. Na tuhle modlitební stráž se odvolává hnutí 24-7 Prayer.

„26. srpna se sešlo čtyřiadvacet bratří a stejný počet sester a zavázali se, že budou od jedné půlnoci do druhé setrvávat v modlitbě.“

Každý se modlí ve své hodině a na svém místě. Přímluvců bylo brzy sedmdesát sedm. Protože v Ochranově nemělo být nic vynucené, platilo, že kdo nedokáže modlitbou vyplnit celou hodinu, smí zpívat duchovní písně a chvály. Jednou týdně se přímluvci scházeli a dostávali zprávy z blízka i z daleka: za koho a za co se mají modlit, zač děkovat.

„Kdo nemohl strávit celou hodinu v modlitbě…, směl zpívat Pánu duchovní písně a chvalozpěvy.“